Dvě potvory
Posledních pár dní přemýšlím, o čem budu psát, abych nepsala znovu o nemocech :-(. Ale jak jste si mohli všimnout v mém statusu na Facebooku, tak nás navštívila mononukleóza. Netuším, kde k ní Štěpán přišel, ale je to pěkná potvora. Přišla nenápadně a stejně se tak zatím i tváří. Ale opět nás uvěznila doma a netušíme, co bude dál. Jaterní krevní testy dopadly sice dobře, ale protilátky ne. Má zvětšené uzliny na krku a v podpaží, hmatatelná játra a slezinu. Při tomto onemocnění prý „otékají“ a vystupují zpoza žeber. Teploty ani další jiné komplikace nemá. Příští týden jdeme na kontrolní odběry a uvidíme. Každopádně musíme dodržovat klid ještě dlouho po odeznění, tzn. žádné sportovky, běhání, trampolína, kolo… :-(. Ještě jsme nuceni nasadit lehkou dietu, při které se nesmí třeba řízek (přepálený tuk), ani kečup a nic, v čem jsou konzervanty. Žádné polotovary, dochucovadla, šťávy, sladkosti... Ideální by byla strava, kterou vařím Vojtíškovi, ale náš zmlsánek je vybíravý a ani se toho nedotkne. Tak zase vymýšlím jak jídlo upravit, aby ho snědl. Třeba dnes jsem vařila rajskou. Místo passaty z plechovky či protlaku, jsem jí udělala z mrkve, domácího kečupu a z rajčat. A světe div se – byla vynikající!
Kromě téhle potvory se o slovo přihlásila ještě jedna – žárlivost. Ta přišla taky nenápadně a vůbec nevíme, co jí spustilo. Já osobně si myslím, že spouštěcím momentem byla Vojtíškova větší pohyblivost a zvědavost a tím i nutnost více se mu věnovat. Když jen ležel, nebo se plazil po obýváku a neměl zájem o Štěpánkovi hračky a pokojíček, tak nebyl problém. Ale teď leze všude, všechno ho zajímá a tím jak mu stavím mantinely, co smí a co ne a Štěpán to vzal vážně, přestal si hrát sám a pořád Vojtu diriguje. Tak třeba: Štěpán si hraje u gauče s auty, Vojta si vedle něho stoupne a začne se po autech natahovat, tak mu Štěpán nějaké půjčí, ale Vojtovi to nestačí a bere mu další a to už je problém. Štěpán se začne rozčilovat. Jdu a odnesu Vojtu pryč. Okamžitě najde něco jiného – třeba kabely pod PC stolem, které má zakázané a v tom přiběhne Štěpán a začne na něj hulákat, že to nesmí. A takhle pořád dokola. Klid je tehdy, když je Vojta v ohrádce, ale čas v ní se také krátí :-(. Ráno si v ní vydrží hrát hodinku, potom už jen po chvilkách během dne. Jinak v ní stojí a huláká, že chce vyndat, což Štěpíka rozčiluje taky. Řešení by bylo, kdyby si Štěpík šel hrát do pokoje, ale nechce být sám a já ho chápu. Poslední dobou mu ale začal ubližovat. Jednou na něj bafnul, až se Vojta lekl a spadl přímo na obličej a kousl se, až mu tekla krev, podruhé do něho schválně strčil, když stál u ohrádky a Vojta spadl na záda a na hlavu a dneska ho dokonce kousl do ručičky. Manžel to viděl a říkal, že to bylo spíš z legrace, ale obtisk tam měl pěkný a hodně plakal :-(. Můj mazlíček Štěpánek si holt uvědomil, že už není jen on. Říkal mi, že chce Vojtíškovi ublížit, protože chce, aby byl zpátky v bříšku. Ale vzápětí jde, objímá ho a omlouvá se mu a říká, že ho má moc rád. Sám se s tím očividně pere :-(. Je to náročné období pro všechny :-(. Doufám, že brzy přejde. Jo, a ještě je další východisko – školka! Dítě je mezi svými, vyhraje si, vyběhá se a nemá to batole pořád na očích!